Vrcholy v mé paměti na Blog.cz

Protože v současnosti pracujeme na projektu sebekultivačního projektu pro dospělé skauty,to znamená od věku rovedrského do konce života, který nese pracovní název: Felixiaway"-Cesta ke štěstí a který zahrnuje i kapitolu Felixiamemory, tak trochu připomínající "vrcholy v mé paměti", uvádím zde experimentální zprávu podle svých zkušenostrí, zpracovanou podle Pravidel vrcholů v mé paměti ( viz únor 2010). Jde o zprávu, která by měla být příspěvkem k virtuálnímu společnému letu "ke hvězdám", kde získané vzdálenosti představují svemy převedené na astrokilometry vynáseobením 10x ( 1000 symbolických výškových metrů=1 symbolický km= 10 symbolických Akm-astrokilometrů.Prvním nejbližším cílem je samozřejmě Měsíc, vzdálený ca 300 000 km, takže ze zprávy vyplývá, že na příklad můj příspěvek k letu činí 513 200 S =´5132 Akm.Komentář, který by byl důležtou součástí jsem zatím v tomto experimentuá nevyplňoval. Kdybychom tedy takto chtěli dosáhnout Měsíce, tak by se muselo sejít cca 59 takových hlášení.( 300 000 km: 5132 Akm)

Faktografie: 66 let x 1000 S = 66 000 S = 66 km= 660 Akm

Faktografie:

1.Studium: obecná škola 5let x 200 dnů x 5 S = 5000 S=5km= 50Akm

Měšťanka: 2 roky x 200 dnů x 5 S = 2000S = 2 km= 20 Akm

Gymnásium 6 let x 200 dnů x 5 S = 6000 S = 6 km= 60 Akm

Vysoká škola: 4 roky x 200 dnů x 5 S = 4000 S= 4 km= 40 Akm

2.Zaměstnání: 32 let x 200dnů x 10 S= 64 000 S= 64 km= 640 Akm

3.Autotesting:32 let x 12 měsíců x 30 dnů x 4 S = 46 080 S= 46,08 km=460,8 Akm

3.stupeň: Memory: 2642 Akm

1. přijimací zkouška na střední a vysokou školu á 500 S=1000 S= 1km= 10 Akm

2. Maturita: 1000 S = 1 km = 10 Akm

3. 8 semestrů VŠCHT: 8000 S = 8 km = 80 Akm

4. Autoškola: 600 S= 0,6 km= 6 Akm

5. Doktorát (CSc).8000 S= 8 km= 80 Akm

6. Skautská vůdcovská zkouška: 1000 S = 1 km= 10 Akm

7. Skautská Lesní škola ( Šitřín 1948, Štěnkov 1996) á 600 S= 1200 S= 1,2 km =12 Akm

8. Rádcovský kurz (1947 -M.Fanderlk) 100 S = 0,1 km= 1 Akm

9. Horolezecký kurz " 100 S = 0,1 km= 1 Akm

1. Realizace celoroční chaty: 24 000 S= 24 km= 240 Akm

2. Rekonstrukce chalupy: 16 000 S = 16 km= 160 Akm

3. Obhospodařování zahrady 25 let x 2000 S = 50 000 S= 50 km=500 Akm

4. Obhospodařování chaty:43 let x 1000 S = 43 000 S= 43 km= 430 Akm

5. Obhospodařování chalupy: 35 let x 1000 S= 35 000 S= 35 km= 350 Akm

3. Oddílové tábory : 20 táborů (viz vrcholyvmepameti.blog.cz) 44 230 S= 44,23 km= 442,3 Akm

4..Partnerský vztah: manželství: 55 let ( smaragdová svatba)= 15400 S

Syn: 1710 S

Vnoučata: 2x 1710= 3420 S

Celkem: 20 530 S = 20,53 km= 205,3 Akm

5.Uznání: 25 let výzkumného ústavu 500 S = 0,5 km= 5 Akm

Skautská vděčnost: 2000 S= 2 km= 20 Akm

Stříbrná syringa: 2000 S = 2 km= 20 Akm

Medaile sv. Jiří: 4000 S= 4 km= 40 Akm

Medaile města Pardubic: 2000 S= 2 km=20 Akm

1. Mount Everest:´8,85 km = 88,5 Akm

1. Rozhovor pro Skautské století= 7 osmitisícovek: 56 000 S = 56 km = 560 Akm

Vrcholy v mé paměti….. jó, je mi už 81 let a s tou pamětí už je to špatné, někdy mě napadá jestli nemám Alzheimera.. A téhle situaci při rozpomínání jak a kde to tehdy bylo, pomáhá kdeco: torza deníků, hromady nepopsaných fotek v krabicích, zapisovaná kilometráž a k tomu poznámky z cest autem, tiskoviny všeho druhu i vlastní texty v různé podobě, ale v mém případě i relativně slušně vedený archiv barevných diapozitivů, z nichž každý má své rodné číslo (vlastně datum, což je nesmírně důležité! ) a k nimž mám i seznam. Pod vyhrůžkou že tento blog zanikne když se tu něco neobjeví do 6. prosince jsem se vzpamatoval( obsluhuji v současné době 3 další blogy) a rozhodl se, že napíši kapitolu o tom jak jsem dělal v průběhu svého profesního života odborné přednášky z oblasti makromolekulární chemie. Přivedla mě k tomu myšlenka, že jsem si o tom vedl poměrně slušně záznamy.Řekl jsem si :udělám seznam všech přednášek s komentářem, který shrne moje zkušenosti s přednášením, což by mohlo případně někoho zajímat.Jen, že, kde je ale ten seznam? Šel jsem najisto do příslušné krabice, ale kde nic tu nic. Někdy v minulosti jsem to prostě potřeboval, ale nevrátil na místo anebo jsem si vymyslel místo nové. A to je totiž v pozdním věku to nejhorší, co můžete udělat- začít věci přeorganizovávat, dávat jinam než jste byli zvyklí. Výpadek paměti a už to nenajdete. Podobné to bylo i s deníky z počátku mého skautování, ale ty jsem nakonec při marném hledání zmíněného seznamu našel. Takže to bude základ pro mé příští vzpomínání na puťáky a expedice.

Tyto zážitky s věčným hledáním něčeho, mě vedly již dříve a dnes znova, k zamyšlení: co s tím. Patřím ke generaci, která většinu života ukládala texty, fotky, diáky a suvenýry fyzicky tj. někam do krabic,bedniček , šanonů, desek a ty pak do regálů v bytě a když se to tam už nevešlo, tak na chalupu, na půdu a dokonce i do garáže. Zbavovat se věcí včas je totiž obrovské uměn: S humorem říkám, že naše rodina, včetně mladých, má jako hymnu Suchého písničku: "Koupil jsem si knot, snad mi přijde vhod". Ono se to ovšem snadno řekne:vyhodit, ale když se na tu věc nebo text podíváte hned se vám vybaví mládí a zjihnete - a s vyhozením se může zase chvíli počkat. A tak to půjde až do smrti, kdy přijedou potomci, kterým nic jiného nezbude, než to všechno naložit do kontejneru, protože samozřejmě a logicky k většině věcí nebudou mít vztah. Nebo založí někde, třeba na veliké půdě nebo ve stodole s regály, veliké rodové museum. Budou však na to mít čas, nebo chuť to oprašovat, nebo to zpřístupnit veřejnosti a vybírat vstupné? O tom mám určité pochybnosti. Ovšem ve hře je ještě jedna věc: o starožitnosti stoupá celosvětově zájem a vy něco vyhodíte a po létech zjistíte, že jste vyhodili doslova poklad. Takže přece jen to není tak jednoduché staré věci vyhazovat a poznat hodnotu věcí je také umění, na kterém se dá doslova bohatnout.

Patřím však současně ke generaci o kterou zavadil současný digitální svět,kterou však poznamenal pouze částečně. Možná ta větší půlka se zařekla, že ona už svůj život měnit nebude a programově odmítá všechno, co souvisí s počítačem. Já patřím zřejmě k té menšině, čímž jsem na jedné straně začal lépe chápat současný svět, na druhé straně jsem si zavařil, protože dnes mám pocit, že bych měl všechny ty fotky, texty zdigitalizovat, čímž řádově snížím objem uchovávaných informací , a všechno pak mohu s klidem vyhodit.Na terrabytovou paměť se toho přece vejde….přes 200 celovečerních filmů ! Dokonce jsem přišel na to,, že by se daly do digitální formy převést i věci, prostě všechno co se dá vyfotit. Vyfotím si všechny hezké věci, dostanu je do počítače, mohu si udělat jejich fotky nebo si je promítat, ukázat je starožitníkovi a třeba je i prodat .V digitální podobě se z nich mohu nadále těšit a hlavně - nezaberou místo. Já to pro sebe považuji za naprosto geniální nápad, jen nevím, jestli to všechno stihnu.

Tuhle meditaci bych asi měl ukončit shrnutím vlastních zkušeností do představy, co bych já dnes dělal, kdyby mi bylo 10,15,20 a více let. Po poradě s profesionálem bych si ve vlastním počítači zřídil pružný a otevřený informační systém,který bych systematicky doplňoval, v oblasti svých zájmů, samozřejmě včetně,nebo hlavně profesních, texty fotkami, hudbou a , videem tak, abych se v něm vyznal, abych ho mohl jednoduše aktualizovat, zálohovat, aby všechny informace byly řádně popsány (to není tak jednoduché po dovolené, kde není problém nafotit tisíce fotek, je pak probrat, otextovat a udělat z nich časově koukatelnou prezentaci).A věnovat chvíli na čistění počítače od časem vniklých zbytečností, duplikací, informací,které ztratily vypovídací hodnotu atd. Trvalé hodnoty pak ukládat do externí velké paměti, která by vytvářela postupně naprosto originální dokument mého života.

Proč to ale vlastně všechno dělat? Nemá to volný pták, který není na nic vázaný jednodušší? Nebo člověk, který žije podle hesla:" Nevaž se, odvaž se"? Proč vlastně spousta významných lidí, herců, spisovatelů píše paměti? Je v tom zřejmě potřeba něco tady za sebou zanechat, nějak zúčtovat se životem, předat štafetu a zkušenosti, které jsou důležité pro kontinuitu lidské existence na této Zemi a které přispívají ke tvorbě a evoluci jakési DNA lidstva.V tom lze mimo jiné, spatřovat i smysl života každého jedince.

1.Klaban-Kyb - 1930- Pardubice

2.Tatry

3.11/06/05

5.Dosažený počet svemů: 8838 S Počet astrokilometrů: 88 380 AS

1.Nepřerušený partnerský vztah( manželství): 55 let ( smaragdová svatba) - 15 500 S

(V0705-1)

2.Rodina: syn 1910 S, 2 vnoučata nad 18 let: 2X 1910 S= 3982 S, (V0705-2)

3.Celkem: 5892 S + Double ( viz pravidla pro Vrcholy v mé paměti): 2946 S = 8838 S ( Tatry navštívila v rámci expedice "3G Tatry" všech 6 členů rodiny: 2 vnoučata, 2 rodiče, 2 prarodiče))

Úvodem musím uvést, že na Lesní škole na Štiřínském zámku v roce 1948 ( který tehdy vlastnil Junák),jsme u jednoho táboráku debatovali o životě a tehdy lesoškolácký instruktor Akéla ( lékař z Kolína) tam rozváděl svoje představy o založení trvalého partnerského, resp.manželského vztahu na základě vzájemného poznání,v náročnějších podmínkách než jaké představuje jednoduché rande, nebo návštěva kina.Doporučoval s partnerkou vyrazit alespoň na týden nejlépe do hor, protože tam, když vzniknou jakékoliv problémy v soužití v obtížnějších podmínkách se teprve pozná, jestli je dvojice dokáže bez úhony přežít. A tohle já do puntíku zrealizoval po skončení vysoké školy chemicko- technologické s Majkou, spolužačkou ze stejného ročníku se kterou jsem začal randit na poslední chvíli v posledním půlroce před státnicemi. Tehdy jsme měli v rodině motocykl Jawa 250- "péráka" a s ním jsme vyrazili s Majkou na Slovensko do Roháčů, které jsem znal z výprav se svým kamarádem Milošem. Spali jsme v noclehárnách i pod stanem, vařili v ešusu a Majka, která nebyla nikdy skautka, ale cvičila v Sokole, všechno zvládala bez problémů včetně přechodu hřebene Roháčů v mlze. A tak po dvou letech poté jsme zahájili společnou plavbu totalitou, kterou jsme přežili ve dvou, resp. ve třech a dočkali se v dubnu 2011 55 let společného života. Pokud vím, rekord manželského soužití v Česku drželi v roce 2004 manželé Josef a Růžena Šteflovi z Kladna- 75 let, kteří však pravděpodobně už nežijí. Takže trochu s úsměvem můžeme říci , že jsme na 73 % jejich rekordu. Když jsme po těchto letech společného soužití náš vztah rozebírali, dospěli jsme k tomu, že máme naprosto rozdílné povahy, které se projevují v opačných názorech na řadu malých, ale i velkých věcí. Říkává se, že protivy se přitahují, ale oba jsme se shodli na tom, že ty protivy jdou často velice na nervy a jediné co vztah zachraňuje je veliká, vzájemná tolerance. Myslíme si, že současné mládeži tohle chybí, protože stačí málo a vztah končí. Můžeme říct, že výsledkem našeho vztahu a naší vzájemné tolerance je dnešní široká rodina dvou vnoučat, dvou rodičů a dvou prarodičů, která nemá ve vzájemném soužití všech tří generací problémy, naopak společné chvíle prožíváme ve šťastné pohodě, čehož důkazem byla např.realizace velké rodinné expedice " 3G Tatry", což znamenalo, že tři generace společně v roce 2007 vyjeli ve dvou autech na Slovensko, kde jsme měli zamluvenou na týden chalupu, poblíž Liptovské Mary na Váhu. To byla základna, odkud mladí vyráželi na tůry na Velký Choč, po Roháčích, Vysokých Tatrách a prarodiče tj. já s Majkou pak do míst, kde jsme za mlada jezdili se stanem a na motocyklu. Společně jsme pak projížděli doliny Nízkých Tater,Černého váhu, Slovenského ráje, kde jsme se synem a s oddílem Horizont tábořili v letech 1976-1978.

           Křivoklát
á 20 S                                                                                                                 420 S                                                                                                                                                                       

                  7 Uznaných zlepšovacích návrhů
á 500 S                                                         3 500 S       

Roby je velice aktivním členem 6.Klubu dospělých skautů ve středisku Polaris v Pardubicích s výbornou sportovní minulostí, ale i přítomností. Myslím, že jeho faktografie zdaleka ne úplně vystihuje všechny Robyho aktivity. Roby je obětavý pracant, organizátor, ale nejvíce ceněná je jeho filmová tvorba, pomocí níž dokumentuje všechny skautské
podniky, kterých se se svou kamerou aktivně zúčastňuje a která již dosahuje profesionální úrovně.Double svemů jsme uplatnili na základě
zážitků, které Roby opakovaně prožil s partou kamarádů pobýváním v partyzánské zemljance v prostoru Sivého vrchu v Roháčích na Slovensku.

Zapsal Jiří Klaban - Kyb

Dyje, 2.1947, 3.21 dnů, 4. 21/vedení: 840 S, 5.stavby: 60 S, 6.projekt:20 S,7.realizace projektu: 2000 S                                                                  

Lovětínský rybník 2. 1946 3.21, 4. 21/vedení: 840 S/stavby:60 S/        celkem 900 S

12."Experiment´77" byl posledním táborem ve Slovenském ráji.Protože z našeho potoka Bielá Voda se stal napáječ pitné vody pro Spišskou Novou Ves, mělo to za následek zákaz mytí v tomto potoce. Mytí jsme tedy
vyřešili pomocí plechových žlabů napájených pitnou vodou   z 50l polyetylenových
kanystrů. Zjistili jsme, že se lze slušně umýt i při malé spotřebě vody a to byl právě
jeden z experimentů.

16. "Seton Village Kácov ´1999" Indiánská tematika na loňském táboře zaujala natolik, že bylo rozhodnuto v ní pokračovat. Seton v roce 1931 založil poblíž Santa Fé Osadu Seton Village a v ní kolej Indiánské moudrosti, kde se svou manželkou Juliívyučoval přírodní moudrost původních obyvatel Ameriky a to je symbolika  názvu naší expedice. A ještě něco: nedaleko Santa Fé je vysoká hora, ze které jsme si ve své fantazii vytvořili posvátnou indiánskou horu.Výstup na tuto horu se stal základem táborového bodování, kde získané body byly převáděny na výškové metry.Každý měl svůj špendlík a hoši tento výstup sledovali s daleko větším zájmem než nějakou bodovací tabulku a boj o dosažení vrcholu byl docela dramatický.Základem indiánského programu tábora pak byly výpravy za různými indiánskými kmeny a poznávání jejich dovedností, filosofie a symboliky za použití táborové knihovny.. Ale než k tomu vůbec mohlodojít čekala nás ohromná práce: protože jsme musili vrátit zapůjčené podsady bylo třeba vyrobit  podsady nové z krajinek, ale tak, aby sloužily
i do budoucna.Takže v počátku se táboří v turistických stanech, staví se základní táborové stavby a vynořuje se otázka, zda dnešní generace je ještě schopna tento úkol zvládnout. Je to psychický boj: makat ve vedrech nebo naopak v dešti Ve chvílích nejtěžších se objevili oldskauti Frk a Joe, kteří dokázali s úporností jim vlastní hnát sebe a mančaftke kýženému cíli. Podařilo se a tábor získal název "Tábor Ukrajinek"

Double: za horský symbol výše uvedených táborů považuji vrchol Rysů, jejichž vrcholu, jakožto nejvyššího
jsme v oddílové sestavě dosáhli v roce 1977
kombinovaným výstupem z našeho tábora ve Slovenském ráji.

I.                 Vstupní data:

1.      Klaban - Kyb - 1930 - Pardubice

3.      31.3.2010

4.      Jiri.klaban@quick.cz

II.              Faktografie:

Expedice a puťáky nejsou zde
zahrnuty. Naopak některé stálé tábory zde uvedené měly ve svém názvu i slovo expedice za účelem motivace táborníků   Hodnocení: u každého tábora hodnotím vedle standardního hodnocení přípravu tábora jako projekt(na papíře) a jeho realizaci do 50 lidí: 20/2000 S. Informační věta: 1.pořadí místo a název tábora,2 rok konání, 3. Trvání tábora: dny 4.dny účasti/vedení: svemy 5. Stavby,6.programový projekt tábora 7. realizace projektu 8.celkový počet Svemů

1.      Na prvním poválečném táboře na
Lovětínském rybníce v Železných horách tábořili 3 skautské oddíly v hojném počtu. Mezi účastníky byla řada později známých osobností : významný architekt nebo ústavní soudce apod.Naše družina které jsem tehdy velel stavěla latrinu a z práce se vracela s pokřikem trpaslíků ze Sněhurky: Haj hou, hajhou a latriňáci jdou….Vzpomínám na třídenní puťák za vodáky na sečské přehradě a skautkami na Bradle i na kolínské skautky tábořící nedaleko.

2. Tábor na Dyji byl plný dobrodružství: na tábor jsme jeli se vším vybavením vlakem
v "dobytčuáku" . Z Olbramkostela, nás odtáhl traktor, na kraj údolí řeky Dyje, která v těch místech tvořila hranici.Dolů
do údolí jsme tahali krajinky ručně. Tábor byl necelý kilometr od hranice - Dyje, ve které voda, vytékající z vranovské přehrady byla studená jak led, kdo v ní vydržel minutu tak byl" dobrej". Měli jsme pohovor z pohraničníky, protože jsme při mapováním zakreslovaly i tamní bunkry.Závěr tábora tvořil 3 denní puťák na Vranovskou přehradu s koupelí v zatopeném kostele i s tábořením na nádvoří hradní zříceniny.

3.  Brtnička    Po likvidaci skautingu komunisty jsme zatábořili až v roce 1969 na malé říčce Brtničce Pod zříceninou hradu Rokštýna. Pod dojmem místního archeologa- amatéra pozdějiJeden účastník vystudoval archeologii.Táborová hra tehdy simulovala rivalitu univerezitních expedic(družin)při hledání pokladu mayských měst a pyramid
za využití mayské symboliky.Hra zřejmě zapůsobila, protože při svých 70 tinách jsem obdržel nádhernou fotopublikaci o místech, ve kterých jsme ve své fantazii hledali tenkrát mayské poklady.Nezapomenutelné bylo i společné sledování přistání Apolla na Měsíci, už ani nevím kde to bylo.

4. 1.Čestín  Na čestínském potoce jsme po třikrát zatábořili díky dobrému tipu mého spolupracovníka.Studánku, vybudovanou s použitím 50l polyetylenovébho kanystru jsme tam našli ještě po 35 letech.
Vzpomínám na mohutnou bránu se strážním stanem nahoře, nádherný Mušketýrův totém,na Hvězdářův dalekohled, na noční přepady dohodnuté s dalšími tábory v dlouhém údolí čestínského potoka.

5. 2.Čestín (1971) je již spojen s končícím skautingem v Československu a jeho splynutím s SSM.Tábor samozřejmě proběhl ve skautském duchu. Utkvěly mě v paměti výpravy celým čestínským údolím, výprava na krásný zámek Český Šternberk, do sázavského kláštera
nebo do Kutné hory s exkurzí do stříbrného doíu a také na archeologické pracoviště   Akademie věd nedaleko Kutné Hory

6. 3. Čestín (1972)- Expedice Galapágy s hledáním pokladu na několika ostrovech galapážského souostroví, kdy družiny podnikaly již samostatné delší výpravy do okolí.Také dramatické vyhlášení výpravy všech družin do neznáma: všechno s sebou včetně turisických stanů a potravin naložit na dvoukoláky a pak překvapení: družiny zatáboří na nedaleké louce
a stráví tam den a noc podle pokynů vysílačky: pískané morseovky. A na tomto táboře už jsme musili vyměnit hnědé šátky za červené, ale skauty jsme po celou totalitu vnitřně zůstali, My vedoucí jsme se rozhodli pro riziko pokračování s fungujícím oddílem v pionýrském převleku s tím, že budeme v maximální možné míře neutralizovat politický vliv SSM, potažmo KSČ na naše členstvo..

7. Expedice Hiawatha (1974)se konala v nesmírně romantickém prostředí Teplických skal, jako stvořeném pro indiánskou tematiku. V roce 1974
to však bylo velice riskantní téma, protože komunisté v indiánech
viděli skauting.Například spřátelenému skautskému oddílu SSM zastavil činnost protože na táboře dělali totém. Nahrála nám trochu situace, když v tomto roce se v Americe
vzbouřili Indiáni proti vládě a požadovali svá práva jako původní obyvatelé. Rozhodli jsme se tehdy pro indiánský program, koncipovaný jako etnografická expedice.Na kontrolu ze strany SSM jsme se vybavili ideologicky: Engels
totiž ve své knize :Původ soukromého vlastnictví a státu, když popisoval prvobytně pospolnou společnost, tak ji presentoval na Indiánech.Toho jsme využili a byli připraveni přesvědčit soudruhy, že si nehrajeme na Indiány, ale na prvobytně pospolnou společnost.Vše však dobře dopadlo a z Expedice Hiawatha se stal jeden z nejhezčích táborů.Podle kanadské dokumentace jsme vyráběli indiánské oděvy, čelenky, tomahavky, tkali na indiánském stavu rohože,ale i gobelínky,vypalovali keramiku, dělali výrobky z březové kůry, totémy, indiánské hračky a všechno zapisovali a kreslili do deníků družin. A když přijeli v návštěvním dnu rodiče tak z toho všeho jsme udělali parádní výstavu. Samozřejmě, že nechyběli dobrodružné výpravy do bizarních skal a taky nakonec parádní poklad s hledáním zlata(olova) a odléváním pamětních medailí.
Na tradiční vánoční "kanadě" pak proběhlo indiánské symposium: "přednášky", výstava a promítání diapositivů z tábora jako program pro rodiče.Korunu všemu dal sportovní redaktor a horolezec Braun z Rudého práva, který si nás kvůli těm skalám vybral pro článek o pionýrech- prostě v Rudém právu vyšel článek: Expedice Hiawatha. To jsme tehdy považovali za naše velké vítězství nad komunisty. Tábor byl natolik působivý, že několik let poté se v jedné rokli, které jsme říkali Sang scházelo v drsném listopadu několik chlapců dokonce i se svými nastávajícími manželkami. Dnes je naše tábořiště již zarostlé mladými smrčky a Indiáni z Teplických skal žijí už jenom v našich vzpomínkách.

8 Expedice Jizera( 1974) proběhl v roce celosvětového roku ochrany přírody, kdy u nás vzniklo hnutí Brontosaurus s logem Jiránkovy kresby brontosaura. Takže tato expedice byla ekologická. Každý člen oddílu si vybral svoji expediční specializaci, kterou pak na táboře prováděl s úkolem sepsat o tom zprávu do expediční knihy.  Takže jsme měli specialisty na meteorologii, geologii, botaniku, ekologii, mykologii,entomologii,zoologii, pedologii, astronomii, topografii, fotografii, ekonomiku táboření, expediční medicínu,
expediční vybavenost, ale také literáty, kteří psali expediční deník.
Stany("osady") jsme tenkrát natahovali na konstrukci z kulatiny, kterou si musili
táborníci pokácet a z ní konstrukci postavit. 3 dni to trvalo a mezitím jsme spali v turistických stanech.Raritou byla sauna, postavená na břehové peci na konstrukci s dvojitým potahem a polyetylenovou mezivrstvou. Malá přehrada na potoce
pro ochlazování hned vedle a fungovalo to jako ve Finsku. Jizerské hory jsme prochodili, včetně řady reservací, viděli masožravou rosnatku okrouhlolistou, v safírovém potoce marně hledali safíry, navštívili úpravnu vody na Souši, zámek ve Frýdlantu, zoologickou a botanickou zahradu v Liberci, vylezli na Jizeru i na triangl na Smrku, nalezli soutok polské a české Jizery a u něho vztýčili Jizerský sloup, který tam možná ještě stojí, protože se tam vypravili naší následovníci ho zrenovovat.Tohle všechno a daleko víc sepsali všechny družiny, všichni autoři do družinových expedičních knih a z nich pak vznikla representační kniha í oddílová o 245 stranách.

10." Expedice BIOS I" se konala v roce 1976 ve Slovenském ráji na soukromém pozemku
v Hrabušické Píle , vyjednaném pomocí slovenské známosti jednoho z našich
rodičů. Zde jsme využili všech zkušeností s expedičním tábořením "nalehko" a dostali se tak do bezprostřední blízkosti ( 200m) k ústí kaňonu Piecky na břehu potoka Biela Voda. Tato poloha umožňovala nejen bezprostřední výpravy do kaňonů Slovenského ráje, na Kláštorisko, do Dobšinské ladové jeskyně, ale později i do Nízkých Tater a pomocí autobusu a vlaku za použití hromadných slev i do Vysokých Tater.V oddíle bylo dlouhodobě více méně stabilní členstvo, které postupně stárlo a přecházelo pomalu do, v dnešním pojetí, roverského věku. A tak pro cca 20 lidí dokázali dva táborníci udělat oběd se vším všudy bez dalších pomocníků.V té době jsme nenosili žádné stejnokroje, ale dosáhli jsme jednotného oblečení : pohorky, golfky, větrovka a také všem rodiče na náš popud dali k Ježíšku tehdy první u nás vyráběné krosny. Vypadalo to velice dobře - kluci vypadali jako zkušení horalé.Za vzpomínku stojí také průchod kaňonem Hornádu s použitím zatesaných ocelových roštů ve skále. A samozřejmě legendární výstup na Koprovský Štít ve Vysokých Tatrách. Tenkrát jsme vstávali ve 3 hod ráno, abychom byli v půl páté na autobusové zastávce vzdálené cca 3 km. Odtud nacpaným autobusem do železniční stanice Vydrník
na trati Košice - Poprad, odkud jsme v 5hod odjížděli do Popradu. Zde jsme přesedli na tatranskou električku, kterou jsme se dostali  v 6.30 na zastávku Popradské pleso .Byl nádherný den a členstvo hudralo, k čemu že táhnou kulicha, rukavice, šálu a pláštěnku do deště.Po výstupu jsme na Hincově plese dali svačinku - bylo 5 nad nulou. Všichni vytáhli co se dalo. Pak přišlo Koprovské sedlo a výhlad na sněhové pole. Na vrcholu 5 min nádherný rozhled a pak to přišlo: mlha a déšť.Tenkrát nám vedoucím spadl kámen ze srdce, když
všech 20 účastníků tohoto podniku sešlo v pořádku dolů na Popradské pleso. Od té doby jsme však nemuseli už nic vykládat o tom jak se vybavit na hory.

Auguille du Midi/3842/384/, Brevent-Flegere/ 2525/252/, švýcarské:Gornergrad/3131/313/, Jungfrau(nádraží zubačky):3454/345/,Celkem: 17 892 m - 1789 svemů

Pro většinu turistů představují hory silné zážitky a myslím, že v podvědomí každého je takový utajený sen: Himaláje, který se daří zrealizovat nemnohým, jejichž počet však nicméně stále stoupá. Já jsem sen o Himalájích nerealisoval, ale na svých 133 vrcholech jsem zažil jedny z nejkrásnějšch chvil svého života, které sice asi nelze srovnávat se zážitky ve výškách v 6- 8 tisících metrech, ale ten odstup od lidského kolotání tam dole jsem určitě prožil.

V roce 1947po skautském táboře v Železných horách jsem vyrazil s Milošem, jak se později ukázalo, mým celoživotním skautským kamarádem na puťák hřebenem Orlických hor z Pěčína až do Náchoda. V následujícím roce jsem vedl cyklopuťák do Jeseníků a na Moravu, který zahrnoval hřebenovku z Ramzové přes Šerák až na Praděd, kde tehdy stála ještě kamenná rozhledna.Dolů jsme se vrátili ke kolům, které nám převezla železnice a pokračovali dál po Moravě.Po zákazu Junáka jsme s Milošem, inspirováni Vosátkovými Roverskými dopisy, začali dělat rovering ve dvou,Na motocyklu jsme třikrát vyrazili, vždy alespoň na 14 dní na Slovensko a tam našimi hlavními cíli byly slovenské hory.V roce 1949 jsme se poprvé seznámili s Vysokými Tatrami, kde jsme objevili, že i v létě je ve vyšších polohách sníh, který při nedostatečném vybavení neumožňuje dosahovat nějakého vrcholu. Ale v následujícím roce jsme již přešli hřebenem Malé Fatry od Starého hradu přes Fatranský a Velký kriváň a Velký Rozsutec až do Těrchové.Nezapomenu na pokus tábořit na hřebenu, kdy večer prudký závan větru nám zlomil tyč stanu a na strašnou větrnou noc, kdy v otevřeném údolí pod jednou dekou a na"vikslajvantovém" ubrusu jako podložce jsme se chvěli zimou až do rána, kdy nás vzbudil bača s ovcemi a divil se proč jsme nenocovali u něj o 100 m níž. V témž roce jsme se seznámili s vrcholy Roháčů. Ty jsem posléze navštívil se svou nastávají životní partnerkou Majkou v roce 1954 a se skauty( převlečenými za pionýry) pak v roce 1978.Syn Jarek dokonce v rámci vysokoškolské akce na hřebenu tábořil v zimě. V roce 1950 jsme si s Milošem usmysleli, že z vrcholu Rysů budeme sledovat východ slunce. Za tím účelem jsme přišli na chatu pod Rysmi až v 6 hod večer, aby nás nemohli poslat dolů. Přespali jsme na stole, ale východ slunce stál za to. Neznačenou cestou podle mužiků jsme se dostali až k Vysoké, kde posledních 30m k vrcholu vyžadoval horolezeckou výzbroj, kterou jsme samozřejmě neměli, přesto jsem si ji do svých vrcholů započítal. Vysoké Tatry jsem posléze absolvoval mnohokrát, včetně zimní lyžovačky na Sólisku nebo nebo na Hrebienku.Tatry se staly také cílem mnoha výprav oddílu Horizont, který tábořil v letech 1976-1978 na soukromém pozemku v Hrabušické Pile ve Slovenském Ráji.Legendární se stala jednodenní výprava na Koprovský štít. Budíček ve 3hod ráno, pochod na zastávku autobusu, odjezd 4..30 k železniční trati Košice- Poprad, 6.30 ze stanice električky Popradské pleso. stoupáme nádherným slunečným dnem na Hincovo pleso. Tam při svačině při při teplotě pět stupňů všichni vybalují " zbytečné šály rukavice a kulichy " Výstup na Koprovské sedlo kde je již souvislé sněhové pole a posléze dosažení vrcholu. 5 min nádherného rozhledu, ale pak mlha a déšť a dochází i na povinné pláštěnky. Svatý Petr nám nemohl připravit lepší školení o výbavě na hory.Při další jednodenní výpravě na Rysy bez problému zkracujeme tuším 5hod. výstup na tři hodiny a někdy po 3 hod odpoledne se vracíme v pohodě do tábora ve Slovenském Ráji.V Belanských Tatrách máme smůlu, protože jdeme v mlze. Určité zadostiučinění - příští rok již Belanky nejsou běžně přístupné. Necpalská dolina ve Velké Fatře se stala v roce 1975 místem našeho expedičního tábora jako základny pro vysokohorskou turistiku. Tenkrát jsme postupně vystoupili na všechny hlavní vrcholy Velké Fatry: Borišov, Ploskou,Suchý vrch, fantastickou botanickou reservaci Čierný kameň, Križnou, Ostredok, Královu studňu. V roce 1978 jedeme s partou nejstarších členů oddílu za 33 Kčs autobusem z Popradu do Zakopaného, odkud vyrážíme na hřeben Polských Tater a na ferraty - lanem jištěné výstupy, což byla pro nás senzační novinka.Pak s 20 a více kg na zádech přecházíme Javorovou dolinou přes Sedielko zpět do "našich" Tater a koncovkou je části hřebenu v Roháčích vystoupaná Ráčkovou dolinou.. Šumava je pro mne spojena převážně s dvěma roverskými expedicemi kmene Pars i když jsme i tady kempovali a prováděli rodinný skauting se dvěma spřátelenými, po otcích, skautskými rodinami. V roce 1992 jsme se z našeho základního tábora na Pstružím potoce pod Hartmanicemi vypravili do Bavor na nejvyšší vrchol Šumavy Velký Javor - Gr. Arber a v následujícím roce v rámci Expedice Vltava 93 pak spluli na kanoích horní tok Vltavy a také přešli hřeben Vysoké Šumavy.Tady se to stalo: naše děvčata šla omylem po červené na druhou stranu do Bavorska, odkud je na hranici přivezla bavorská policie. Krkonoše mám v zimní verzi spojenou samozřejmě s lyžováním . Pěknou vzpomínkou byla výprava Horizontu na Liščí horu, (přes Černou horu),kde fotka ukazuje na účast více jak 20 lidí. Nebo dnes již zakázaný sestup ze Sněžky (po zdolání vrcholu z Růžové hory) k Obří boudě odkud celý oddíl sjel na běžkách až do Pece. Dívčí, Mužské Kameny, Vysoké kolo,Harachovy Kameny a Přední Planina se staly,spolu s nádherným Pančavským vodopádem cílem jednodenního podzimního rodinného výletu se startem na Špindlerově boudě, kam jsme dorazili autem. Do rakouských Alp jsme vyrazili v roce 1968 oktávkou a byla to zatěžkávací zkouška, pro mě i pro auto, když při výjezdu na Franz Josefs Hohe(2369 m ) jsme v důsledku, pro mě zatím nevídaného stoupání, několikrát "vařili", což k mému zadostiučinění bylo možno pozorovat i u jiných západních značek vozů.Francouzské a švýcarské Alpy jsme navštívili s Majkou v roce 2003 v našich 73 letech autokarem a vrcholů dosahovali lanovkou (Auguille du Midi) nebo zubačkou( Gornergrad, Jungfrau). Byly to nezapomenutelné zážitky, protože počasí až na Jungfrau nám velice přálo. Splnil se mi sen vidět zblízka legendární Alpské velikány i když bez onoho správného vrcholového pocitu, založeného na výstupu vlastní silou.. Jizerské hory jsou pro mě spojeny s ekologickou expedicí oddílu Horizont v roce 1974.Tábor pod Poledníkem byl základnou, odkud jsme vyráželi k nejvyšším bodům: Jizeře a Smrku, který jsme dobyli, včetně výstupu na tehdy ještě stojicí, dřevěnou triangulační stavbu.Součástí expedice bylo tenkrát i vztýčení Jizerského sloupu na soutoku české a polské Jizery, odběr vzorků vody z jizerských potoků a říček .V Beskydách jsme s Milošem vystoupali Lysou horu čistě z prestižních důvodů, protože byly mlha a nebylo nic vidět. Radegasta jsme naproti tomu viděli a tudíž i vyfotili. V Bulharsku v rámci rodinné dovolené jsme dosáhli autem a pěšky památníku Stoletov nad průsmykem Šipka ve Staré Planině a podobně i vrcholu Vitoši poblíž hlavního města Sofie. Autem jsme se dostali i pod vrchol Polany ve Veporských vrších na Slovensku. Jednu z dominantních vzpomínek představuje Njula v národním parku Abisco ve Švédsku, vysoko za polárním kruhem, kterou jsme poctivě s Jarkem vystoupal,v půlnočním slunci a vrcholu dosáhli ve dvě hodiny po půlnoci, když jsme předtím dole, na divoko, zatábořili v tundře. Norský životní zážitek byl : Hardangervida : bez mapy jsme se dostali na neoznačený vrchol ve výšce něco přes 1200m nad osadou Utne v Hardangerském fjordu.Zde, v nádherné, ničím neposkvrněné přírodě s vodopády a jezírky jsme se musili samozřejmě z prestižních důvodů v ledové vodě vykoupat, ale hlavní zážitkem byl úžasný výhled na několik fjordů rámovaných v dálce ve slunci se třpytícími se ledovci.